Proč neodpočíváme dříve než onemocníme?

Proč neodpočíváme dříve než onemocníme?

Ležím v posteli (co v posteli, na sedačce v obýváku, protože v posteli bych přece o něco přišla) a snažím se vyléčit ze střevních potíží. Varovné signály se objevily už před dvěma dny v podobě zánětu močového měchýře a ještě jsem se z toho nestihla dostat a už překonávám střevní chřipku. Ještě ráno jsem na střídačku lítala mezi postelí a záchodem, teď je mi, zdá se, lépe a tak už držím v ruce noťas a píšu. Přesto, že je neděle a už název napovídá, že v neděli se přece nedělá, musela jsem kvůli nemoci zrušit spoustu naplánovaných aktivit. Mám teď už tak trochu výčitky svědomí – „Asi jsem to neměla rušit, vždyť už je mi líp! Bez toho záchodu bych to už vydržela a zařídila bych co potřebuji!“. Mám pocit, že se flákám. A opravdu to tak je?

To racionálno ve mně ví, že není. Příchod nemoci je jasný důkaz toho, že tělo je unavené a vyčerpané a potřebuje odpočívat. Je to takové druhé varování. Nejspíš mě už totiž varovalo dávno předtím, než se objevily první příznaky. Jenže já jsem to přes samé „nezbytné“ povinnosti, úkoly a neustálou aktivitu ani neviděla. Jooo, vlastně jsem si všimla, že jsem fakt vyčerpaná a v posledních dnech už i docela podrážděná. Ale nechtěla jsem to vidět! Vždyť na mě čekalo tolik těch povinností… Jak bych si jen mohla jen tak sednout, tiše odpočívat a prostě jen BÝT. Na to prostě nemám čas. Přesně vím jak to doopravdy je, tak proč se prostě nedokážu zastavit včas?

Protože jsem nepostradatelná, nenahraditelná, strašně vytížená, pracovitá, občas i perfekcionalistická, a sem tam mám pocit, že všechno sama stejně udělám nejlíp. A tak se občas točím v kruhu. Říkám si, že na tom tak zle asi nejsem – konec konců teď jsem tak půl roku nebyla vůbec nemocná. Nicméně omyl! Tohle je jasný důkaz toho, to vyčerpání si nás nakonec najde a v horším případě se i nemoci rovnou znásobí, aby toho nebylo málo.

Vezměme si z toho poučení.

Udělejme si jednou za čas odpočinkový den (ne neznamená to dojít si na masáž, do tělocvičny, ani nikam jinam). Odpočinkový = doma! Nikam nechodit, nehlídat čas, nemít schůzky a srazy a žádné časové mezníky. Ideálně sama, bez dalších rodinných příslušníků. Víte jak já si to teď, když už je mi lépe, užívám? A to jsem k tomu vlastně přišla docela náhodou a je to PARÁDA! Takové ticho! To víte, že se na ty moje dětičky a na manžela těším, ale teď si to fakt užívám . A cítím, že moje tělo je mi vděčné.

A proto nečekejme až se objeví nemoc, dovolme si občas strávit den v pyžamu a pod peřinou a prostě jen tak lenošit. Berme to jako preventivní zdravotní program .

Zdraví zdar!