Nevynášejme soudy bez jasných důkazů

 Stejně jako téměř každý víkend se vydáváme s dětmi a mou maminkou na procházku v okolí naší chaty nedaleko Prahy. Děti drandí jako o život na kolech a my skoro běžíme, abychom jim stačily. Najednou Mareček mizí z dohledu a po pár vteřinách se znovu objevuje. Objevil obrovskou hromadu hlíny stojící v těsné blízkosti nového moderního domu. Ta hromada je podezřele upravena, je patrné, že v brzské době na ni bude zřejmě osázena zeleň a květena.

Napomínáme tedy Marečka, aby na hromadu nejezdil, že ji poničí, že s ní zjevně někdo má nějaké úmysly a haní tak jejich práci. Mamča k tomu ještě dodává: „No stejně nechápu, proč tady ta hromada vůbec je. Co si to tady zase kdo přivlastnil? A proč tady, na okraji pole, vytvářejí takovou ohyzdnou barikádu?“ Já tomu přitakávám a dodávám: „Tady si snad vážně každej dělá úplně co chce.“ V tu chvíli se z poza plotu ozve vlídný mužský hlas: „Dobrý den, jestli máte zájem, já vám to rád vysvětlím“. Dovedete si představit naše pocity. Krve by se v nás nedořezal... „Někdo nás slyšel. To je trapas. To vypadá na konflikt“. Nicméně nedaly jsme na sobě nic znát a řekly, že si to tedy rády poslechneme. Hromadu prý vybudovali majitelé onoho moderního domu a mají oficiální povolení od obecního úřadu. Důvodem bylo, že do pole najíždělo velké množství aut, aby se zde otočila. Postupem času bylo pole více a více rozorané, bahnité a velmi nevzhledné. Největším důvodem bylo ale, že když půda vyschla, otáčivší se auta rozvíříla obrovské množství prachu, který šel přímo do zahrad a oken domů v okolí. Zcela logicky jim to velmi vadilo a tudíž se jeden z majitelů (pán za plotem) rozhodl vyřešit situaci a jednoduše vjíždění aut zabránit. Na vlastní náklady nechal navést hlínu, vybudoval upravený kopec a zasází na něj okrasné dřeviny, aby to působilo přirozeně a upraveně. Pomohl tak desítce domů v okolí ke spokojenějšímu a kvalitnějšímu životu. Jak logické, jak promyšlené, jak štědré....

Proč to celé vyprávím? Během té procházky jsem si uvědomila strašnou spoustu věcí. Přímo před očima jsem viděla, kde vlastně pramení na světě ta nevraživost, nesnášenlivost a možná i závistivost? Ne u kolegy, ne u souseda, ne u toho auta co jede za mnou. Ale nás samotných! Věci, které se kolem nás dějí mají vždycky nějaký důvod. Ano, mohou se nám zdát nesmyslné, zbytečné, marnotratné, drzé, atd. Ale nikdy nevíme přesně co je za tím, většinou neznáme pravý důvod proč se dějí. Jsou to jenom doměnky, naše nepodložené myšlenky. Děsivé je, jak často a rychle dokážeme na jejich základě vytvořit soud. A co hůř – často náš verdikt pošleme dál do světa a fáma a předsudek je na světě. A kde je realita a pravda? Úplně jinde. Všichni bysme chtěli totéž, nikdo bychom nechtěli žít v hromadě prachu a pachu od aut. Chci se z dnešního zážitku poučit a přestat vynášet rozsudky bez podložených důkazů. Věřím, že tak zase udělám svět o kousek hezčí a lepší :-).