Můj okamžik bez mobilu

Přišla jsem na sraz s kamarádkou, zcela výjimečně, o 2 minuty dříve. A nebo, že by ona přišla později? ;-). "Hmmm, ještě tu není, musím chvilku čekat.", honilo se mi hlavou. Automaticky jsem začala "hrabat" ve své bezedné kabelce a hledat mobil. Už ho držím v ruce a koukám, zda mě někdo, za posledních 15 minut co jsem řídila auto, nesháněl, či zda mi nepřišel nový e-mail, který jsem ještě nečetla. Ano, už celých 15 minut jsem nezkontrolovala svůj mobil ;-). Velké překvapení, když na telefonu nevidím ani zmeškané hovory ani nepřečtené e-maily. Kdo by taky seděl u mobilu či počítače v sedm večer. To lidé obvykle tráví čas s rodinou, přáteli nebo třeba sportem. Stejně jako jsem to měla v plánu za chvilku i já. "Hmm, nemusím nic řešit. Co tady sakra budu ty dvě minuty dělat?", znělo v mé mysli. "No, mohla bych se mrknout na Facebook, co nového se odehrává tam.", objevila se zdánlivě spásná myšlenka v mé hlavě. Jenže o moment později se, chvála Bohu, objevila i myšlenka úplně jiná . "To už jsem vážně tak závislá na tom přístroji, že do něj musím koukat i když to vůbec není potřeba? To tady vážně nevydržím chvilku jen tak stát a prostě v klidu čekat?". Zastyděla jsem se sama před sebou a mobil jsem schovala. Na místo toho (asi abych přece zaměstnala svou mysl ;-)) jsem začala pozorovat dění kolem. Zaměřila jsem se na lidi, kteří byli ve stejné situaci jako já a tudíž pravděpodobně čekali na svého parťáka na hodinu tenisu, squashe či společného plavání. Vzorek byl poměrně široký - mluvím cca o 10 lidech kolem.
A víte co jsem viděla?  
10 obrovských mobilů!  Teprve za jejich zády jsem mohla hledat obličeje jejich majitelů. A jen opravdu stěží jsem našla nějaké PŘÍTOMNÉ oči. Došlo mi, že situace je vážná, možná už i zoufalá.

Schováváme se za svůj mobil a možná i nevědomky si hrajeme na to, jak jsme důležití a nepostradatelní. A co hůř? Děláme to už úplně automaticky. Před čím se to vlastně schováváme? Před okolním světem? Nebo snad sami před sebou? 

Seděla jsem tam, koukala kolem a přemýšlela jsem. Uvědomila jsem si, že to kolem je realita. Cítila jsem, že je všechno najednou takové....... OPRAVDOVÉ!. Najednou jsem věděla, že jsem TADY A TEĎ a že to je ten "stav" o kterým se všude pořád píše a já ho doopravdy prožívám. Užívala jsem si tuto chvilku klidu, kdy nic nemusím. Byl to krásný pocit.

Rozhodla jsem se, že chci takových pocitů zažívat více a více. Mojí ambicí není zrušit používání mobilu a stát se offline ženou. Chci zrušit tento automatizmus, který jsem si vypěstovala a začít mobil používat opět pouze a jen vědomě a cíleně.  

___________________________________________________

Jdete do toho se mnou? ;-)

Až budete v podobné situaci, zkuste si vzpomenout na můj e-mail. Vezměte mobil a ukliďte ho. Sledujte co se bude dít. Možná budete cítit paniku, že je něco jinak. Možná se dáte s někým do řeči a dozvíte se něco nového. Možná si srovnáte svoje myšlenky. Možná si jen tak odpočinete. A možná ucítíte obrovskou hrdost, že jste právě začal/a mít moc nad svých chováním.

Budu moc ráda, když mi napíšete co se dělo, co vám to přineslo a nebo co vás díky tomu napadlo. Napište také, máte-li nějaké osvědčené tipy, které vám pomáhají být tady a teď a o které byste se rádi podělili. A pokud to máte celé úplně jinak, napište také. :-)

Příští měsíc vám všem povím, co jsem se dozvěděla a shrnu naše společné úsilí. Vše bude, samozřejmě, anonymní. 
Moc se těším na vaše příspěvky a postřehy.
Krásné dny TADY A TEĎ přeje
Ivana