Jak se nenechat pohltit vlastními cíli?

Stanovujete si ve svém životě cíle? Daří se vám je plnit? Jsou všechny vaše cíle reálné?

Snad každý a snad v každém okamžiku si stanovujeme spoustu krátkodobých a okamžitých cílů. U mě to bylo za dnešek třeba toto:

„Dnes už konečně vynechám tu sušenku u odpolední kávy. Než odejdu z domova stihnu ještě nádobí, ustlat, uklidit to prádlo a celkově tak trochu poklidit. Musím ještě hodit na pánev toho lososa pro dceru k obědu do školky. Až budu venku, vyzvednu syna ve školce, nakoupím, dojdu do deemka, na poštu,... joooo a ještě musím pro ty opravený boty. V mezičase zavolám makléři a kamarádce. Musím také dát ještě vyprat prádlo, uvařit oběd na zítra, naplánovat zítřejší schůzky. A konečně dneska už začnu pracovat na přípravě toho semináře co chystám. Ufff, je toho hodně, ale to dám.“

Pak jsou tu cíle střednědobé – tzn. V řádu týdne až několika týdnů.

U mě například toto, aktuálně hlavně z pracovního prostředí: „Uspořádám 2 semináře – vím téma, vím obsah, vím čeho tím chci dosáhnout. Nechám vyrobit ty letáky a nové vizitky, doladím to logo. Začnu už držet konečně tu dietu! Vyřeším bydlení.“

A v neposlední řadě jsou tu cíle dlouhodobé:

„Má podnikatelská kariéra se rozjede na plné obrátky. Chci být štíhlá a stále upravená. Chci mít jasně daný řád dne a pevně ohraničenou pracovní dobu (nikoliv práci po večerech na PC). Chci mít vyřešené bydlení. Chci nosit rozpuštěné vlasy.“

Zjednodušeně řečeno, cíle si stanovujeme takřka nonstop a dost často se dá polemizovat o tom, zda je jejich splnění reálné nebo ne.

Ale jedno je jisté. Pokud na sebe klademe příliš velké, obtížné či nereálné cíle, dostáváme se do stresu. Všichni dobře víme, že stres má na člověka z větší části dopad negativní. Samozřejmě, neberme mu onen okamžik slávy, když mluvíme o tzv. Eustresu, který nás motivuje k činnosti a k tomu, abychom se posouvali dál.

Co nám špatně nastavené cíle a následný stres v každodenním životě způsobuje?

• šedivé vlasy (při dlouhodobém a velkém stresu)

• ztuhlé svaly (někomu tuhne šíje, jinému oblast břicha, každý jsme originál)

• mělké dýchání (nedostatečné okysličení jednotlivých orgánů)

• špatnou náladu

• nedochvilnost (typické pokud na sebe klademe více než jsme schopni daný den splnit)

• pocit neuspokojení z vlastní činnosti (nikdy nic neudělám pořádně)

• nevíra ve vlastní potenciál (asi nejsem dost dobrý/á, když si neumím zorganizovat, abych to všechno stihl/a, kór když to ostatní dokáží)

• nesoustředěnost (myslíme na příliš věcí najednou)

• nervozita (již dopředu se stresujeme z toho co zase nestihneme)

• změny nálad

• nespavost

• deprese, atd.

Výčet je dlouhý a zdaleka není konečný. Je tedy moc důležité všemu tomu stresu a chaosu pokud možno předcházet, aby vůbec nenastal. 

Začít můžeme třeba hned teď.

Každé ráno (nebo předchozí večer) si vyhraďme chvilku a sepišme si, co za daný den potřebujeme a chceme stihnout. Jedině tak si den dobře naplánujeme a na nic nezapomeneme.

Večer se pak můžeme pochválit, že jsme zvládli všechno co jsme potřebovali. V opačném případě se večer může dostavit silný pocit frustrace. I když jsme zvládli 99 věcí ze 100, nejspíš se budeme cítit pod psa. Celý den jsme lítali jako „hadr na koštěti“, honili se, stresovali a nakonec i ta jediná nestihnutá povinnost nám zcela zastíní celou dlouhou řadu toho, co se nám ten den povedlo. Samozřejmě, i když budeme mít jasný rozpis, může se stát, že vlivem vnějších okolností, jej nezvládneme celý splnit. Rozdíl je však v tom, že pokud na nás přijde onen pocit frustrace, máme zbraň! Vezměme si onen papír se seznamem a začněme odškrtávat. A co vidíme? 9 z 10 splněných úkolů? 90%? To přece vůbec není špatné.

Ano, 100% to není, ale rozhodně je to víc než: „To byl dneska ale den. Zase jsem nic nestihla!“...