Dokážeme všechno, co chceme! - aneb, odkud vítr vane :-)

Když mi bylo skoro 6, vzpomínám si, jak jsem seděla se svou milovanou babičkou u rybníka a povídaly jsme si. Trávila jsem s ní tehdy na chatě celé léto, které trvalo 4 měsíce a nemusela jsem chodit do školky. Jak ráda na to dodnes vzpomínám a úplně cítím ten pocit.... Teprve nedávno nadobro ztrouchnivěl ten upevněný vor, na kterém jsme seděly. 

Vor po 27 letech:

Pamatuji si na ten den, protože tehdy mi babička řekla, že určitě půjdu do školy o rok později, protože jsem ještě taková... „naivní a nezralá“ a že v mém věku byl můj starší bratr a sestřenice už o hodně dál. Vím, že to babička tehdy nemyslela vůbec zle, nechtěla mi tím ublížit, nemám o tom nejmenší pochybnost. Ale z nějakého důvodu si dodneška tu situaci pamatuji a jsem si jista, že mě v mém životě výrazně ovlivnila. Pamatuji si vlastně více podobných situací a mých následných pocitů. Celé dětství a část puberty jsem byla v závěsu mé starší sestřenice, dlouhodobě nejlepší kamarádky. Ona byla ten zdroj ztřeštěných nápadů a já jsem jí nenápadně podporovala v jejich realizaci. V dětství jsem se po ní většinou opičila a vzhlížela jsem k ní. Myslím, že jsem se vlastně nijak neprojevovala jako JÁ.

Obecně se v naší rodině předpokládalo, že já budu mít jen střední školu a brácha školu vysokou.Tedy, alespoň já jsem to tak vnímala. Na sport jsem byla „levá“, co dalo práce mojí mamče, abych neměla vysvědčení na základce s trojkou z tělocviku. A tak není divu, že mě rodiče do žádných dalších sportovních aktivit nenutili. Nějakou dobu jsem to babičce a rodičům tak trochu vyčítala. Říkala jsem, že mě vlastně nikdy pořádně nevedli k nějakému koníčku a ke sportu. Babičce jsem zase vyčítala, že mě podceňuje a že ve mně nevěří a snižuje mi tím sebevědomí.

Až s odstupem času se na věci dívám jinak. Teď už vím, co je to být rodič a co je to vychovávat děti ač jsou ještě dost malé na to, abych věděla všechno. Mám úžasné a milující rodiče, měla jsem tu nejlepší babičku pod sluncem (jo, přesně tu Babičku od Boženy Němcové :-). Jestli jsem někdy cítila nějakou křivdu, tak vím, že mi ji nepůsobili záměrně. Vychovali mě nejlépe jak uměli a jsem jim za to vděčná.

Ve výsledku je ale všechno nakonec úplně jinak (jak už to tak bývá :-)).

Pamatuju si 3 momenty, kdy jsem se postupně vyklubala z hnízda.

1. sestřenice začala chodit na SŠ a já jsem pořád ještě byla na ZŠ. Začal jí nový život, měla nové známé, přestala mě potřebovat. Odcizili jsem se. Špatně jsem to snášela, byla jsem nešťastná, nechala s sebou manipulovat, … Ale pak jsem se sekla a řekla si NE!. „Začnu taky žít svůj život, odpoutám se od ní a budu to JÁ“. Začala jsem používat svou hlavu, začala jsem mít názory, začala jsem si hledat i jiné „velké“ kamarádky. Asi to nebylo ze dne na den, ale silně si pamatuji ten osvobozující pocit.

2. Můj nástup na SŠ. Vystupovala jsem sama za sebe, byla jsme sebevědomá a komunikativní. Jako bych zahodila všechny ty nálepky z dětství a stala se novou bytostí. Takovou, jakou, já sama, chci být.

3. Přijímačky na VŠ a VOŠ. Nikdo mi nebránil, ale nikdo nečekal, že půjdu dál studovat. Měla jsem maturitu, měla jsem splněno. Ale já jsem si řekla NE. Já budu studovat dál. Jsem chytrá holka, zajímá mě tolik věcí. A tak jsem zkusila pár přijímaček a vyšlo to. Vystudovala jsem. Měla jsem dostudováno mnohem dříve než moji „super“ starší rodinní příslušníci od kterých se to očekávalo a pořád se jim to na něčem zasekávalo.

Klobouk dolů mojí babičce, která mi pak jednou řekla, že je na mě „pyšná“. Že se jí to dřív nejevilo, ale že jsem to „dotáhla nejdál“. (podotýkám, že tehdy, po skončení studia – dneska jsou už jsou také dostudovaní, spořádaní a řádní :-)) Babička přiznala to, co jsem celé dětství pociťovala. Vlastně jsem to tehdy od ní brala jako takovou omluvu.
Ale proč to vlastně píšu?

Všechny tyhle momenty ve mně vyvolaly vlastně takový obranný mechanismus. Chtěla jsem všem dokázat, že já nejsem ta naivní, závislá a holka bez ambicí. Rozhodla jsem se to všem, ale hlavně sama sobě, dokázat a přesvědčit se o tom. A to je důvod, proč tolik a upřímně ctím krédo: “Dokážeme všechno, co chceme“.

Odjela jsem na Work and Travel – tam přece jezdí jen ti extra dobrodruzi, kteří umí skvěle anglicky. Žádná řadová já. Že bych já měla jet do USA? To mě se netýká. A nebo, že by? ;-)

Neumím malovat? No a co? Namalovala jsem obraz. Co na tom, že není prodejný. Co na tom, že jsem k tomu měla učitele, který mě malováním provázel. Ale ten pocit.....

Rozhodla jsem se mít 2. dítě. Prostě jsem vždycky chtěla dvě děti, věděla jsem, že je to jen strach, co mi brání. Musela jsem ho překonat a začít toužit. A povedlo se a jsem za to šťastná :-).

Rozhodla jsem se začít podnikat. Tolik odrazujících příkladů jsem si vyslechla, tolik pochybností jsem si sama naordinovala. Dokonce jsem sama váhala, jestli umím dost, abych mohla začít. Ani z daleka jsem se necítila připravená. Ale kdy by ten pocit nastal? Nejspíš nikdy. Co umím, umím. Co neumím, naučím se :-).

A na závěr jedno aktuální téma... postavíme barák? Nápad leží doma před námi – manžel touží a já váhám. Připadá mi to nereálné. Finančně i energeticky. Opravdu tady cítím silný strach ze závazku a z šíleného množství starostí. Ale druhá půlka mě již začala toužit... (ač se pořád ještě zmítá v pochybnostech a strachu ze změny). Nedávno jsem řekla manželovi větu: „I nemožné je s tebou možné“. Byl tím dojat. Ano, vnímám to u sebe jako nemožné... Tak uvidíme, zda toto tvrzení bude pravdivé i v tomto případě :-).

Vězte, že skutečně „Dokážeme všechno, co chceme!“ Jde jen o to překonat ten strach v našich hlavách, vystoupit ze své komfortní zóny a prostě se do toho pustit. Ať je to, co je to :-).

Každý máme své strašáky, vnitřní brzdy a zdánlivě nedosažitelné cíle. A které se podařilo splnit Vám? :-).